Otevřená a všem dostupná databáze povolání spravovaná
Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR

Prestiž vlastního povolání v hlavním zaměstnání v ČR

pondělí 11. února 2019

Na základě dat z výzkumu Kvalita pracovního života 2018 realizovaného v květnu 2018 na reprezentativním vzorku 2068 respondentů z ekonomicky aktivní populace ČR ve věku od 18 let článek představuje, jak ekonomicky aktivní lidé hodnotí prestiž své vlastní profese ve svém hlavním zaměstnání.

Prestiž povolání a její měření

Prestiž povolání je jedním z nejfrekventovanějších a nejtradičnějších témat v sociologii, které se těší značné popularitě a zájmu i ze strany širší veřejnosti. Různé žebříčky profesí sestavované na základě výzkumů často můžeme najít nejen v rozsáhlé odborné literatuře, ale i v popularizačních textech určených laikům nebo ve výstupech masových sdělovacích prostředků. Historie prestiže jako sociologického konceptu sahá až do raného období existence samotné sociologie, když ji ve svém pojetí teorie sociální stratifikace jako jednu ze základních dimenzí utvářejících sociální status zmiňoval již Max Weber [Wegener 1992, Zhou 2005].

První empirické výzkumy prestiže povolání se objevily již ve druhém a třetím desetiletí 20. století, u nás první a nadlouho jediný výzkum realizoval a následně publikoval ve studii Povolání a veřejné blaho z roku 1937 Antonín Obrdlík [Tuček, Machonin 1993]. Soustavnější a metodologicky lépe ukotvené výzkumy prestiže povolání se ale objevují až od roku 1947, kdy vznikla známá studie NORC Paula K. Hatta a Cecila C. Northe Jobs and Occupations (Práce a povolání), z níž vycházela a na kterou metodologicky navazovala většina pozdějších výzkumů a na základě které v roce 1977 Donald J. Treiman zkonstruoval mezinárodní škálu prestiže povolání SIOPS (Standard International Occupational Prestige Scale) [Hatt, North 1947, Treiman 1977]. Měření prestiže povolání nejčastěji probíhá na číselné škále s rozsahem od 1 do 99, případně od 1 do 100, kde vyšší hodnota představuje vyšší úroveň prestiže dané profese, přičemž respondenti na škále řadí jednotlivé profese z předloženého seznamu s tím, že nejprve vyberou jednu profesi, jíž si váží nejvíce a jíž přidělí maximální možnou hodnotu, a jednu profesi, jíž si váží nejméně a jíž přidělí minimální možnou hodnotu v rámci dané škály. Objevují se ale i jiné škály, např. výzkum prestiže povolání realizovaný v Československu v roce 1967 používal pětibodovou škálu [Tuček, Machonin 1993].

Změny v hodnocení prestiže povolání v čase

Hodnocení prestiže povolání v čase není zcela neměnné. Některé prvky v jeho rámci vykazují v dlouhodobém měřítku vysokou stabilitu a zejména v průběhu větší části 20. století se jevil jako poměrně stabilní i celkově [Hodge et al 1964], přesto v něm dochází k různým posunům, někdy velmi výrazným. Tyto posuny zpravidla odrážejí změny ve společnosti a v jejích hodnotových postojích, jakož i změny v ekonomice a případně v politice, v technologiích a podobně, jež se nějakým způsobem promítají do oblasti práce, která se v čase rovněž vyvíjí.

Výrazná změna ve vnímání prestiže povolání se v našem prostředí odehrávala na počátku 90. let 20. století v souvislosti s celkovou společenskou a ekonomickou transformací, během níž se státně socialistická, direktivně řízená a centrálně plánovaná ekonomika s vysokou úrovní platové nivelizace měnila v liberálně tržní ekonomiku s dříve zcela potlačeným podnikatelským sektorem. V průběhu těchto změn se prestiž povolání vnímaná českou populací významně přiblížila Treimanově mezinárodní škále SIOPS, i když si uchovala nebo nově utvořila některé významné odchylky (relativně lepší hodnocení u profesí jako horník, řidič autobusu, zpěvák populární hudby, strojvedoucí, řezník, stavbyvedoucí, majitel realitní kanceláře, majitel malého obchodu, bankovní úředník, naopak relativně horší hodnocení v případě řádové sestry, duchovního, tajemníka politické strany, referenta obvodního úřadu, knihovníka, sekretářky, vojáka z povolání a v menší míře i poslance), které částečně odrážely specifické momenty ekonomické transformace a částečně byly reliktem postojů hluboce zakořeněných v minulosti. K velkým posunům, do nichž se promítala společenskopolitická atmosféra porevolučního období, došlo i v krátkém rozmezí mezi roky 1990 a 1992 [Tuček, Machonin 1993].

Změny probíhaly i v následném období od 90. let 20. století po současnost, nejnápadnější a nejvýraznější posun je představen postupným propadem povolání spojených se sférou politiky, jako ministr, poslanec nebo novinář, a také se specifickými pozicemi v ekonomice a jejím řízení (manažer, bankovní úředník). V posledních letech se také oproti předchozímu desetiletí snížilo poněkud nadstandardní hodnocení prestiže profesionálních sportovců. Postupný vzestup naopak zaznamenaly profese policisty a vojáka z povolání, jež se propadly na počátku 90. let. Relativní posun směrem vzhůru ještě na začátku 90. let nastal v případě profesí učitelů na ZŠ a zdravotních sester, jež se ze středu či dokonce spodní části žebříčku, kde figurovaly podle výsledků výzkumu z 60. let, dostaly mezi popřední profese, kde se dlouhodobě stabilně drží [Tuček, Machonin 1993, Tuček 2016]. Velmi stabilně v popředí se dlouhodobě drží lékaři, vědci, vysokoškolští pedagogové, soudci, projektanti, programátoři a také soukromí zemědělci. Ve spodku žebříčku se trvale drží uklízečky a obecně nekvalifikované dělnické profese, dále sekretářky, prodavači a poněkud atypicky duchovní a v posledních cca 15 až 20 letech též poslanci [Tuček 2016].

Samotný výzkum Kvality pracovního života 2018, jehož výsledkům se budeme dále věnovat, se zaměřil primárně na sebehodnocení prestiže povolání samotného respondenta a prestiže jiných profesí se dotkl pouze letmo otázkou, jejímž účelem bylo ukotvení škály od 1 do 100, na níž měli dotázaní hodnotit prestiž své vlastní profese v hlavním zaměstnání a ve které ze seznamu 25 profesí vybírali jednu, jíž si váží nejvíce, a jednu, jíž si naopak považují nejméně. Výsledky odpovědí na toto otázku nepřinesly v kontextu dosavadních výzkumů prestiže povolání žádné výrazné překvapení. Mezi nejvíce vážené profese byl zdaleka nejčastěji řazen lékař (41 %) následovaný vědcem (9 %), zdravotní sestrou (6,5 %), vysokoškolským učitelem a učitelem na ZŠ (obdobně 5,5 %). Ostatní profese se ve výběru jako nejváženější vesměs pohybovaly do 3 %, případně níže. Opačná strana žebříčku vykazovala relativně větší rozmanitost, když mezi nejméně vážené profese byli nejčastěji řazeni ministr (16,5 %), uklízečka (15 %) a kněz (13 %), přičemž řada dalších nabízených profesí (novinář, profesionální sportovec, voják z povolání, prodavač, stavební dělník, sekretářka, policista, manažer a bankovní úředník) se pohybovala v rozmezí od 3 % do 8 %.

Prestiž povolání v hlavním zaměstnání v roce 2018

Hlavní otázka části šetření věnované prestiži měřila prestiž vlastního povolání v hlavním zaměstnání. Základní výsledky shrnuje tabulka 1. Průměr prestiže vlastního hlavního povolání hodnocené na škále od 1 do 100 činí 57,7, což je hodnota ležící zřetelně nad pomyslným středem škály (50,5) v části reprezentující vyšší prestiž. Nejvyšší možnou prestiž v podobě hodnoty 100 svému hlavnímu povolání přisuzuje 3,5 % dotázaných, hodnotu od 90 výše zvolilo 11,0 %, 80 a více pak 22,2 %. Naopak nejnižší prestiž se svým povoláním spojuje jen 0,3 % respondentů, do 10 včetně 2,8 %, do 20 pak 7,7 %, do 30 15,9 %, do 40 26,2 % a do 50 včetně 45,5 %. Odpovědi respondentů se v rámci škály přitom ve zvýšené míře koncentrovaly v desítkových bodech, zdaleka nejčastěji vybíranou hodnotou bylo 50 (16,3 %), následované 60 (11,9 %), 70 (9,6 %), 40 a 80 (shodně 8,5 %), 30 (6,7 %), 90 (5,1 %) a 20 (4,1 %).

Přitom ovšem, jak ukazuje tabulka 1 dále, byl velmi výrazný rozdíl mezi samostatně činnými a zaměstnanci, když samostatně činní se v průměru co do prestiže hodnotili podstatně výše než zaměstnanci. Mezi samotnými zaměstnanci jsou také velké rozdíly, a to jak z hlediska formy zaměstnávající organizace (v průměru vyšší prestiž deklarují ti, kdo jsou zaměstnáni ve veřejných institucích a rovněž na státních či místních úřadech, nižší prestiž v průměru naopak deklarují lidé pracující v soukromé podnikové sféře), tak i z hlediska velikosti zaměstnávající organizace, když s počtem zaměstnanců v organizaci deklarovaná prestiž mírně stoupá.

Dle profese nejvýše sami sebe v průměru staví specialisté, významně nad průměrem prestiž svojí profese hodnotí též řídící pracovníci a v menší míře i techničtí a odborní pracovníci. Na opačném konci žebříčku s průměrem hluboko pod hodnotou 50 skončili pomocní a nekvalifikovaní pracovníci, hluboko pod průměr se dostali též respondenti pracující jako obsluha strojů a zařízení nebo montéři a provozní pracovníci ve službách a prodeji.

Podle odvětví se vyšší prestiž objevuje v oblasti zdravotní a sociální péče či veterinárních činností, vzdělávání a školství, veřejné správy, obrany a povinného sociálního zabezpečení, bankovnictví, pojišťovnictví a finančního zprostředkování a činností v oblasti nemovitostí, pronájmu strojů a přístrojů, výzkumu a vývoje, informačních technologií, poradenství, reklamy a ochrany. Naopak nižší prestiž se v průměru ukazuje v zemědělství, myslivosti a lesním hospodářství, zpracovatelském průmyslu, obchodu či opravách vozidel a spotřebního zboží a ubytování a stravování.

Prestiž vlastního povolání zřetelně narůstá s nejvyšším stupněm dokončeného vzdělání a vykazuje silnou pozitivní korelaci s příjmem z hlavního zaměstnání (ρ[4]=0,328). Také je lehce vyšší mezi muži oproti ženám, jako relativně nižší se objevuje ve vyjádření mladých ve věku od 18 do 29 let, což ovšem koresponduje s nižším podílem absolventů VŠ v této kategorii. Zřetelnou pozitivní korelaci prestiže vlastního povolání šetření ukázalo i se spokojeností s pracovním životem (ρ=0,285) a ještě silněji se spokojeností s tím, že si dotázaný může vážit sebe pro své zaměstnání (ρ=0,471), nebo s tím, jak je jeho práce uznávaná ve společnosti (ρ=0,451) či ze strany blízkých osob (ρ=0,415).

Zdroj: www.bozpinfo.cz, Ing. Jan Červenka, Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR